Filmový týdeník 38 - recenze: Zrození planety opic (2011)

Předem všeho se omlouvám všem soutěžichtivým čtenářům Filmového týdeníku ale bohužel jsem nestihl připravit slibovanou soutěž do dnešního vydání. Kombinace pracovních, rodinných a narozeninových povinností mi bohužel ukrojila více z časového rozpočtu než obvykle. Přísahám na všechny kultovní filmy, že příští týden zde bude a jako omluvu prozradím halvní a jedinou cenu. Vyhrát můžete vypečený seriál našeho dětství Sandokan a to rovnou na třech DVD. Teď už ale k dnešní recenzi, která se zabývá opravdovou opičárnou hollywoodského střihu.



Zrození planety opic (The Rise of the Planet of the Apes; 2011)

Filmová série Planeta opic je dnes už právoplatnou legendou a komu se nelíbí alespoň jeden z mnoha dílů, tak ten pravděpodobně v dětství nemířil v zoo nejraději do pavilónu opic ale někam do dětské zoo na kozičky.
V roce 2001 se tuto sérii pokusil oprášit Tim Burton, jeho film se setkal se smíšenými reakcemi a tak byl na deset let od opiček klid. Až letos se do kin dostala další opičárna, kterou ztropil anglický režisér Rupert Wyatt. Ten se zatím jako režisér nijak v minulosti nevyprofiloval ale podle toho jak jeho Zrození planety opic dopadlo, to vypadá, že má slušně našlápnuto.
Wyattovi opičáci se v prvé řadě jeví dějem jako prequel ke všem verzím, které jsme o inteligentních primátech zatím mohli vidět. Začínáme v podstatě téměř v současnosti kdy vědec Will Rodman testuje na opicích lék na Alzheimerovu nemoc. Jako bonus je jeden z vedlejších účinků rapidní zvýšení inteligence u našich nejbližších příbuzných. Okolnosti ho donutí vzít si domů opičí mládě, které jak se ukáže, oplývá zděděnou nadměrnou inteligencí a postupně mezi nimi vzniká pouto. Potud se film tváří jako milý rodinný snímek, který z vás tlačí city a je na sto honů vzdálen postapokalyptickému dramatu. Možná i proto se nechal Wyatt slyšet, že se nejedná o prequel ke starším dílům ale zcela o nový reboot celé série, který v budoucnu půjde možná trochu jinou cestou.
Film začíná být o něco více zajímavý za svou polovinou, kdy mladá opička Caesar dospívá, dostává více a více rozumu, dostává se do konfliktů s okolím a nastupují akční scény. Ty se neobejdou bez hromadných scén s jinýma opicema, které narozdíl od starších filmů, byly vytvořeny kompletně digitálně, dnes už slavným trikovým studiem Weta Digital.
Lidské filmové role jsou na standartní úrovni a žádná z nich nevyčuhuje. To se ale nedá říci o hlavní opičí roli Caesarovi. Jeho postava je velice sympatická, dynamická, lehce se s ní sžijete a pochopíte jeho motivaci. To vše nadnáší perfektní vizuální stránka s jakou byl vytvořen, včetně autentického pohybu. Ten vznikl populární metodou performance capture a jako předloha nesloužil nikdo jiný než matador tohoto oboru, Andy Serkis. Komu tohle jméno nic neříká, tak má na svědomí takové digitální postavy jako je Jacksonův Gloom nebo King Kong.
Fanoušci staré série budou možná trochu zklamaní, že se nejedná o žádné epické dílo, kde proti sobě stojí armády lidí a opic, nebo že chybí ten správný depresívní feeling, který tak plyne z původních dílů.
Právě proto je potřeba se od původní série odpoutat a brát film jako svůj vlastní příběh. Přiznám, že mně se to na 100% nepovedlo a malinko to tak ovlivnilo mé celkové hodnocení. Navíc k tomu pomohlo i celkem dost nelogičností ve filmu, které se režisér neobtěžoval nijak maskovat. Co ale potěšilo bylo pár umně vložených odkazů na originální sérii, včetně slavné hlášky: „Sundej ze mě ty svý smradlavý pracky, ty zatracená špinavá opice!“

7,5/10


PLAKÁT



TRAILERY



Nový trailer na slibný horor The Woman in Black s Harry Potterem v hlavní roli..